Stojí za zmínku, že stětí dovnitř 1635 r. v Regensburgu hrabě Hans Ulrych von Schaffgotsch (podezřelý spolu s přítelem a vrchním velitelem císařských vojsk, slavný Albrecht Valdštejn, a jeho švagra hraběte Adama Erdmana Trckou z Lipé, s bydlištěm v Náchodě, za spiknutí proti císaři), a poté dočasná konfiskace části rodinného majetku, nebrzdila pohyb uprchlíků z ČR, a pak také z Kladska, kde byli obyvatelé nuceni vzpomínat. O tomto, jak složitá tehdy byla situace, fakt je nejlepší, že část domorodých obyvatel emigrovala do Saska, péče, že jsou ve Slezsku příliš pronásledováni, a místo nich přišli uprchlíci z České republiky a východního Slezska, pro kterého tu byl téměř ráj na zemi. to je fakt, že odpůrci zde byli méně pronásledováni úředníky císařského dvora než na české straně hor a mohli se po celou dobu věnovat náboženským praktikám, ačkoli v určitých dobách byly nezákonné. Pastoři a věřící se scházeli k bohoslužbám na lesních pasekách, mezi skalami (Protestantské kostely byly zabaveny), kazatelé se skrývali mezi obyvatelstvem nebo v blízkosti pietních míst. Názvy skal jsou stopami těchto událostí: Výše, Divadlo, Leśny Zbór a další.

Větší náboženská tolerance byla do jisté míry vynucena rozptýlením budov. Musíte si pamatovat, že po skončení nepřátelství se přeživší obyvatelstvo obecně vrátilo do vesnice – i když často nebylo moc kam se vracet, a vyplývá to z tehdejších kronik, že zpravidla ve velké vesnici nebo městě, počítací 2000-3000 zůstalo pár obyvatel, maximálně několik desítek. Ani v těchto částečně vylidněných obcích však nebylo místo, a především půdu pro emigranty, kteří se z nutnosti usadili ve svobodných zemích, tak na horách, nad stávajícími vesnicemi, v koloniích a osadách. Nebyly tam podmínky pro hospodaření.

Přežít, museli dělat jiné práce: pastevectví a výroba sýrů, těžba dřeva, tesařství, a konečně, servis stále více turistům (prohlídky s průvodcem, portování, výroba suvenýrů), i zcela nové profese (bylinářství).

Ve druhé polovině 17. a v první polovině 18. stol.. v Krkonoších na obou stranách hranice – možná ještě zřetelněji se v České republice vyvinul charakteristický typ osídlení a zástavby. Hory jsou již výrazně odlesněny (skoro jako dnes, pouze z jiných důvodů). Po hřebeny byly posety roztroušenými farmami a pasteveckými chýšemi, ve kterém měla podle některých údajů žít, pouze na slezské straně, dokonce k 5000 lidé (v celých Krkonoších byl jejich počet odhadován na cca 14 000 v těsné blízkosti 2000 budu chatovat), takže ekvivalent tehdejšího velkého města na vrcholcích nejvyšších hor! To samozřejmě vedlo k dalšímu odlesňování v oblasti. I když průmysl již ve velké míře přecházel na černé uhlí a poptávka po dřevěném uhlí se chýlila ke konci, právě obyvatelé těchto vysoko položených osad potřebovali pastviny a nějaké minimální pozemky. Síť cest a cest se zahustila, borovice horská byla masivně vykácena, Krkonoše pokrývají převážně louky. Samozřejmě, někteří žili v horách jen v létě, ale stále více obyvatel zde zůstávalo po celý rok a muselo komunikovat se světem. V zimě se tak stali populární kapři na chůzi a sáně na přepravu.

Dnes je po tomto vývoji na slezské straně jen málo stop, které se nejčastěji udržely jen v místních názvech. Téměř všechny roztroušené budky a usedlosti zmizely, i celé osady, jako Budniki, po kterém zůstaly jen informace, že to byla jediná vesnice, kam od listopadu do března sluneční paprsky nedosáhly. Každoroční oslava loučení a pozdravu slunci byla proto místní folkloristickou a prohlídkovou kuriozitou..

Ještě po 1945 r. stopy těchto statků byly v Budnikách jasně patrné, na mýtině, v Borowicích, Karpacz Górny nebo Jakuszyce, ale časem buď budovy zmizely (Budniki, Zúčtování), nebo se osady staly rekreačními středisky a budovy byly soustředěny. V současnosti lze tento typ rozvoje nejlépe sledovat na české straně (Horní Malá Úpa, Rennerovky, Svatý Petr, Jeleni Boudy).