Sněhové kotle – dva postglaciální kotle zařezávající se do severních svahů Hlavního hřebene, mezi Labským štítem a Velkým Szyszakem, také známý jako Snow Pits, Snow Jams aneb Oči horského ducha. Jejich 200 metrů vysoké propastné stěny proříznuté žebry a roklemi působí skvělým dojmem, na jehož výstupu jsou vějíře suťových kuželů. Východní Velký sněžný kotel je od západního Malého sněhového kotle oddělen na výšku skalním okounem 180 m. Dna kotlů jsou odříznuta morénovými náspy, z nichž nejvyšší je dosaženo 40 m na výšku. Uvnitř kotlů, v mezimorských depresích, vznikly malé a mělké Śnieżne Stawki.

Topografie, horské rybníky a charakteristická vegetace vytvářejí alpskou krajinu. Velké rozdíly v relativních a absolutních výškách (dno je umístěno ve výšce 1175-1240 m n.p.m, a horní okraj je cca 1490 m n.p.m) a expozice svahů přispívají k udržení specifického klimatu v kotlích. V zimě se zde dlouho drží sníh a tvoří se obrovské sněhové převisy. Stěny kotlů pokryté sněhem a ledem jsou oblíbeným lezeckým místem.“ „Loňský”sníh se tu drží někdy i do konce července.

Sněžné kotly (Śnieżne Kotły) jsou oblastí s mimořádným bohatstvím rostlinných a živočišných druhů..

Západní stěnu Malého sněžného kotle protíná čedičová žíla, nejvyšší extruzivní horninová intruze ve střední Evropě, která je pokryta unikátním rostlinným komplexem. Vyskytuje se zde endemický lomikamen čedičový, glaciální relikt – lomikámen sněžný a velmi vzácné rostliny, m.in.: alpský rozptyl kapradina, alpská husa, skalnica mchowata, teplistna naradka, horský růženec, zlomené ucho, kostřava lva.

Stezka přes Reglami vede přes Śnieżne Kotły (po ní vede zelená značka od útulny Pod Łabskim Szczytem” do Krkonošského průsmyku).

Po projití Sněžných kotlů hlavní sudetská stezka prochází severními svahy Velkého Szyszaku po kamenné cestě. (čeština. Vysoké Kolo).

Riphean ďábel, duchem Krkonoš, která měla vyděsit lidi putující do horských lesů. Mýtus se datuje před tisíci lety a spojuje se s pohanskou vírou. Tento tvor je zosobněním nepříznivých sil horské přírody, který ohrožoval člověka. Marcin Helwig, tvůrce mapy Sudet, nakreslil zoomorfní postavu na svazích Krkonoš, podivné stvoření – kříž gryfa, koza a jelen, nazývali ho Němci v 16.-17. Riphen Zabel (ve volném překladu: horský čert), pak Riibenzahl. V Polsku po druhé světové válce používal název Liczyrzepa Józef Sykulski, autor knihy „Liczyrzepa, zlý duch Krkonoš", Jelenia Góra 1945 r. Existuje i lidový název pro čerta z Krkonoš – Tuřín. Češi tomu říkají prostě Karkonosze. Rifenský ďábel je hrdinou stovek legend, postava zpívaná v operách, a jeho mýtus zkoumají vědci.