Krkonoše, je nejvyšším pohořím Sudet, hrají mnohem větší a důležitější roli, než by se zdálo z tohoto jednoduchého prohlášení. Jsou také nejvyššími horami České republiky, a v Prusku vyšších nebylo.
Rozsáhlý, zřetelně vyvýšený masiv Krkonoš je hlavní částí Západních Sudet. Proto byly dříve v popisech spojovány s Jizerskými horami, mají podobnou geologickou stavbu a jsou jejich přirozeným rozšířením směrem na západ, až k Lužické bráně. Východní hranici Krkonoš označuje Lubawská brána. Nejvyšší k půlnoci, hraniční hřeben prudce klesá do Jelenohorské doliny. V západní části, na úpatí hlavního hřebene, je nižší pásmo kopců, na jednotlivé boční hřbety rozřezané údolími četných řek a potoků. Je to Karkonoskie podhůří mezi údolími Kamienna na západě a údolími Łomnica na východě.. Na hlavní hřeben se připojuje přes jasnou linii, zvaný Karkonoski Padoł Śródgórski.
V současnosti se předpokládá, že se Krkonoše rozprostírají od Szklarského průsmyku (8.86. mi. na západě do údolí řeky Bóbr na vých (v Bráně. Lubawská) pramen cca 36 km. Hlavní hřeben Krkonoš je rozdělen na několik částí horskými průsmyky. Ze západu, mezi průsmykem Szklarska a průsmykem Śnieżka (1394 m) se rozprostírá Slezský hřbet, navíc rozdělená na dvě části Karkonoským průsmykem (1198 m).
V západní části jím vrcholí Wielki Szyszak (1509 m), a ve východní části Smogornie (1489 m). Dále na východ, mezi průsmykem pod Sněžkou a Sovím průsmykem (1164 m), nejvyšší část se zvedá se Sněžkou (1603 m) a Černý hřeben s Černou kopou (1407 m). Další úsek mezi Sowiou Przełęcz a průsmykem Okraj (1046 m) je Kowarski Ridge s Rock Table (1281 m), a poslední – k bráně Lubawa – Lasocki Grzbiet s Łysocinou (1118 m), v České republice se v severní části nazývá Pomezní hřbet, a v jižní části Rýchory.
České Krkonoše jsou členitější: skládají se z několika hřbetů a rozsáhlých podhůří. Nejdůležitější je zde ta dvousložková, Vnitfni hřbet, přeříznutý na polovinu údolím Labe (také známý jako Český hřeben). Na západě se spojuje se Slezským hřbetem na Labské louce, a na Bile Louce (Równi pod Śnieżka) na východě. Jeho západní část odchází na východ od Ko-telu a nazývá se Krkonośa, a východní se táhne na západ od Studnićnia hory a Lućni hory a nazývá se Kozi hrbety. Jižní část Českých Krkonoš tvoří podhůří s mnoha, obecně poledníkové ležící hřebeny, které se říká Krknośske rozochy (Krkonošské bifurkace), s odkazem na tvar této oblasti. To není překvapivé, pokud se vezme v úvahu, že polská část pokrývá pouze cca 185 km2, a česky jakž takž 465 km2.
Jako většina hor, Krkonoše jsou také velmi odlišné od severu a jihu. Ze severu, z Jelenia Góra Valley, mají tvar - výrazné šachty a - prudce se svažujících svahů, zatímco od jihu se postupně vrší s postupnými pásy, rostou na vyšších a vyšších hřebenech hor. Z této strany nepůsobí tak monumentálním dojmem; dokonce i Sněhurka, velmi zřetelně tyčící se nad okolím, zdá se méně působivé.
Je to dáno především geologickou stavbou a rozdíly v reliéfu. Hlavní část Krkonoš od západu k průsmyku Śnieżka, končící z východu na Równia pod Śnieżką, staví variské eranitoidy. Samotná Śnieżka je většinou vyrobena z tvrdých rohovců, a zbytek hřbetu na východ od něj tvoří převážně proterozoické ruly, slídové břidlice a metamorfované žuly (granitognejsy), na jejímž úpatí jsou také zelené čtverce, slepence a droby.
V těchto útvarech se objevují různé horniny a minerály, třeba čedič v Malém zasněženém kotli, arafibolita, plnost, magnetyt, uran, korund, ametysty, granáty, beryl a mnoho dalších. Do zlatonosné oblasti byla zahrnuta i oblast Krkonoš, ale žádná ložiska nerostů a polymetalických (kromě železných a uranových rud v Kowarech) moc nezáleželo. V provozu byly i četné lomy, hlavně žula.
Z hlediska geologické stavby patří Krkonoše mezi stará pohoří, ale jejich současná podoba je výsledkem variských orogenních pohybů starých asi tři sta milionů let, následovalo období eroze a denudace, poškozovat skály a odhalovat hlubokomořské žuly. Jejich hlavní hmota byla znovu vyzdvižena v období třetihorní alpské orogeneze, ale jeho jednotlivé fragmenty stoupaly nerovnoměrně, rozdělené podle poruch a trhlin, částečně vyplněno výlevnými horninami. Toto hnutí se týkalo pouze Krkonoš, zatímco údolí Jelenia Góra nebylo zvýšeno. V důsledku orogenních pohybů a následné eroze a denudace získaly Krkonoše charakteristický vzhled širokého hřbetu s rysy plochého vrcholu., z nichž vyrůstají jádrové báně jednotlivých vrcholů.
Poté, co ustaly vysokohorské orogenní pohyby, nastalo období intenzivní eroze, zvláště intenzivní během dob ledových a po ústupu ledové pokrývky. Tehdy vznikly nejatraktivnější prvky sochy, zapůjčení některých fragmentů Krkonoš, jako jediná sudetská obora, rysy vysokých hor alpského typu. Nejviditelnějšími stopami tohoto období jsou ledovcové kotle padající po skalních stěnách, na jejichž patě jsou zátěžové a přítokové kužely, a pod spodními morénami, frontální a okrajové, rybníky a ledovcová jezera, vysoké a střední bažiny. Větrání a vysoká hora, téměř polární klima vedlo ke vzniku tak výrazných věnců’ trosky, travní valy (thufurs), strukturální pozemek, pískoviště, suťové žlaby, a především nespočet nádherně tvarovaných skal, kterými jsou Krkonoše prostě posety a díky nimž jsou turisticky atraktivní. Na jejich povrchu jsou vidět dobře tvarované větrací otvory, a v korytech řek a potoků – marmity, tedy postglaciální hrnce (erozivní kotle). Jedná se o trychtýřovité prohlubně ve skalách tvořících koryto řeky o průměru od několika centimetrů do několika metrů a hloubkách někdy dosahujících několika metrů.. Vznikaly především v době poledové, kdy intenzivně tekoucí vody roztáčely kameny, a dokonce i velké balvany v dutinách skály. Tyto kameny, otočit se, hloubili studny.